Neurčitý člen používáme tehdy, kdy nemluvíme o žádné konkrétní věci. Osoba, se kterou se bavíme, tak již nemusí znát danou věc dopředu a nemusí si představovat tu konkrétní věc, kterou máte na mysli. Posluchač si může vybavit jakoukoli věc a ne právě jednu konkrétní.Použití určitého členu (der, die, das)
Určitý člen používáme, pokud máme na mysli někoho nebo něco konkrétního: Das ist der Mann, der mir geholfen hat. To je ten muž, který mi pomohl. Člen určitý použijeme před podstatným jménem, o kterém jsme se již zmínili.Kdy máte použít tvar "a" a kdy tvar "an" Podívejme se na to. Neurčitý člen "a" patří před ta podstatná jména, která začínajína vyslovovanou souhlásku. Neurčitý člen "an" patří před ta podstatná jména, která začínají na vyslovovanou samohlásku.
Kdy se pouziva Predlozka the : V češtině znamená the „ten“ (konkrétní/určitý). Pomáhá nám sdělit, že mluvíme o konkrétní osobě, budově nebo věci. Náš posluchač už ví, o čem je řeč. Nebo to alespoň předpokládáme.
Co je neurčitý člen
Co vyjadřuje neurčitý člen
Neurčitý člen vyjadřuje, že podstatné jméno není nijak blíže určeno. Posluchač/čtenář tedy neví, jakou konkrétní věc si pod daným podstatným jménem má představit. Může si tedy představit v duchu jakékoliv auto, nebo si počkat, až ho mluvčí specifikuje.
Kdy se píše Der Die Das : der (mužský), die (ženský), das (střední), die (množné číslo). ein (mužský), eine (ženský), ein (střední), množné číslo nemá neurčitý člen. není. vlastní jména, nepočitatelné věci, ustálené fráze.
Rod podstatných jmen v němčině určuje člen: a) určitý člen – der, die, das; v čísle množném die (pro všechny tři rody). Do češtiny překládáme jako ten, ta, to; ti; b) neurčitý člen – ein, eine, ein; v čísle množném člen neurčitý odpadá.
Ano, der slouží pro podstatná jména mužského rodu, die pro podstatná jména ženského rodu a das pro střední rod.
Co je to určitý člen
Určitý člen používáme, abychom vyjádřili, že podstatné jméno, o kterém mluvíme, je zcela určité. Posluchač/čtenář ví přesně, o které věci mluvíme, ví, co přesně si pod daným podstatným jménem představit. Může se jednat o něco, co např. právě drží v ruce, o něco, o čem se před chvílí mluvilo, nebo něco, o čem každý ví.Podle Základní mluvnice českého jazyka od V. Styblíka a kol. (SPN, Praha 2004) jsou neurčité tvary slovesné ty, které samy nevyjadřují určitou osobu. Patří mezi ně tyto tvary: infinitiv, příčestí minulé (činné), příčestí trpné, přechodník přítomný a přechodník minulý.Člen označuje nějakou osobu, která je příslušníkem nějaké formálně organizované skupiny lidí, má uzavřeno členství – například člen korespondent v ČSAV. Dále může být: v lingvistice: větný člen – nejmenší jednotka větné struktury; viz též Holý větný člen.
| jednotné číslo | ||
|---|---|---|
| rod | mužský | ženský |
| 2. pád | -en | -er |
| 3. pád | -em | -er |
| 4. pád | -en | -e |
Jak to dopadlo německy : Wie ist die Sache ausgegangen Jak to dopadlo
Kolik je padu v němčině : Němčina je flektivní jazyk se čtyřmi pády pro podstatná jména, zájmena a přídavná jména (nominativ, akuzativ, genitiv, dativ); tři rody (mužský, ženský, střední); a dvě čísla (jednotné, množné). Má silná a slabá slovesa.
Jak pouzivat cleny v němčině
Rody se musíme učit nazpaměť. Členy v němčině jsou určité a neurčité. Mluvíme-li o nějaké osobě či věci poprvé, používáme člen neurčitý. Neurčitý člen tak označuje věci neznámé, nezmíněné, blíže neurčené.
URČITÉ – vyjadřují určitou osobu čísla jednotného či množného (čteme (my), piš!( ty), mluvil jsem (já), zpívala by (ona), večeří (oni) atd.) B. NEURČITÉ – samy osobu ani číslo nevyjadřují, patří k nim infinitiv (prosit, procházet se, mlčet, pracovat, číst, stát atd.)Infinitiv snadno poznáme podle jeho zakončení. Sloveso v infinitivu končí nejčastěji příponou -t (sedět, ležet, mlít, zívat, vstávat, vařit, dělat, spát). Někdy může být zakončen i příponou -ti (mávati, kolébati, zívati, seděti, plakati).
Jak se určují větné členy : Řadí se mezi ně: přívlastek, předmět, příslověčné určení a doplněk.
- Přívlastek blíže určuje podstatné jméno. Ptáme se na něj: Jaký
- Předmět doplňuje sloveso nebo přídavné jméno.
- Příslovečné určení vyjadřuje okolnosti děje nebo stavu.
- Doplněk závisí na 2 členech: na podstatném jméně (případně zájmeně) a na slovesu.