Neurčitý člen A nebo AN. Neurčitý člen používáme tehdy, kdy nemluvíme o žádné konkrétní věci. Osoba, se kterou se bavíme, tak již nemusí znát danou věc dopředu a nemusí si představovat tu konkrétní věc, kterou máte na mysli. Posluchač si může vybavit jakoukoli věc a ne právě jednu konkrétní.Člen se nepoužívá, pokud před podstatné jméno dáme přivlastňovací zájmeno (my – moje , your – tvoje, his – jeho, her – její, its – toho, our – náš, your – váš, their – jejich). Použití členu nepřipadá v úvahu ani tehdy, pokud je před podstatným jménem přivlastnění jiným slovem se zakončením “'s”.Členy (a, an, the) se používají vždy s podstatným jménem, o kterém nám řeknou blíže další informace. Ze samotného členu se dozvíme, zda se mluví o něčem obecně, nebo se jedná o něco konkrétního, zda má mluvčí na mysli celou skupinu osob nebo věcí, nebo je řeč jen o jediném členu skupiny.
Co je to určitý člen : Určitý člen používáme, abychom vyjádřili, že podstatné jméno, o kterém mluvíme, je zcela určité. Posluchač/čtenář ví přesně, o které věci mluvíme, ví, co přesně si pod daným podstatným jménem představit. Může se jednat o něco, co např. právě drží v ruce, o něco, o čem se před chvílí mluvilo, nebo něco, o čem každý ví.
Kdy se pouziva the a kdy a
Člen neurčitý a – je pro podstatné jméno jednotného čísla, český ekvivalent je – nějaký, nějaká. Člen neurčitá an – používá se úplně stejně jako člen a – ale jen pro podstatná jména, která začínají na samohlásku. Člen určitý the – se používá pro podstatná jména jak jednotného tak množného čísla.
Kdy se používá some a any : Some (nějaký) se používá v kladných větách. a any v záporu a v otázce (v záporu ho překládáme jako „žádný“ a v otázkách jako „nějaký“).
Člen neurčitá an – používá se úplně stejně jako člen a – ale jen pro podstatná jména, která začínají na samohlásku. Člen určitý the – se používá pro podstatná jména jak jednotného tak množného čísla. Český ekvivalent je ten, tento, tato, tahle, tohle, tihle, tamty….. atd.
V češtině znamená the „ten“ (konkrétní/určitý). Pomáhá nám sdělit, že mluvíme o konkrétní osobě, budově nebo věci. Náš posluchač už ví, o čem je řeč. Nebo to alespoň předpokládáme.
Kdy se píše Der Die Das
der (mužský), die (ženský), das (střední), die (množné číslo). ein (mužský), eine (ženský), ein (střední), množné číslo nemá neurčitý člen. není. vlastní jména, nepočitatelné věci, ustálené fráze.Sloveso arrive můžeme použít s at nebo in. Obvykle používáme at, když mluvíme o místě (letiště, nádraží, banka atd.) a in, když mluvíme o městě nebo zemi.Anglické zájmeno „I“ znamená „já“, zatímco zájmeno „me“ můžeme přeložit jako „mě“ nebo „mně“.
Zatímco MUCH se používá s nepočitatelnými podstatnými jmény, MANY s počitatelnými podstatnými jmény. NIKOLIV:I have got much money. Mám hodně peněz.
Kdy se pouziva Few a little : 4. včetně. “A little” znamená “trochu”, “a few” znamená “několik” – předpokládám, že už přímo z překladu jste sami poznali, že zase musíme rozlišovat počitatelná a nepočitatelná podstatná jména.
Jak poznat 3 pád v němčině :
| jednotné číslo | ||
|---|---|---|
| rod | mužský | ženský |
| 2. pád | -en | -er |
| 3. pád | -em | -er |
| 4. pád | -en | -e |
Kdy se píše zu
K infinitivu, který je závislý na podstatném nebo přídavném jménu, se v němčině vždy připojuje částice „zu“. Stojí bezprostředně před infinitivem a píše se odděleně. U sloves s odlučitelnou předponou se vkládá mezi předponu a sloveso.
Člen neurčitá an – používá se úplně stejně jako člen a – ale jen pro podstatná jména, která začínají na samohlásku. Člen určitý the – se používá pro podstatná jména jak jednotného tak množného čísla. Český ekvivalent je ten, tento, tato, tahle, tohle, tihle, tamty….. atd.Při skloňování zájmena já píšeme mě ve 2. a 4. pádě, mně ve 3. a 6. pádě. Jako pomocníka pro rychlé určení si můžeme vzít Vaška. Místo slova mě/mně dáme do věty Vaška a podle počtu slabik v jeho jménu snadno poznáme, zda máme psát mě, nebo mně.
Kdy se píše mi nebo my : Při psaní zájmen my a mi je nejdůležitější uvědomit si, jestli zájmeno zastupuje pouze jednu osobu nebo jestli se týká více osob. Pokud mluvíme o 2 a více lidech, musíme napsat Y. Jestliže se věta vztahuje na jednu jedinou osobu, píšeme I měkké.