Neurčitý člen "a" patří před ta podstatná jména, která začínajína vyslovovanou souhlásku. Neurčitý člen "an" patří před ta podstatná jména, která začínají na vyslovovanou samohlásku.Člen se nepoužívá, pokud před podstatné jméno dáme přivlastňovací zájmeno (my – moje , your – tvoje, his – jeho, her – její, its – toho, our – náš, your – váš, their – jejich). Použití členu nepřipadá v úvahu ani tehdy, pokud je před podstatným jménem přivlastnění jiným slovem se zakončením “'s”.Neurčitý člen A nebo AN. Neurčitý člen používáme tehdy, kdy nemluvíme o žádné konkrétní věci. Osoba, se kterou se bavíme, tak již nemusí znát danou věc dopředu a nemusí si představovat tu konkrétní věc, kterou máte na mysli. Posluchač si může vybavit jakoukoli věc a ne právě jednu konkrétní.
Co je to určitý člen : Určitý člen používáme, abychom vyjádřili, že podstatné jméno, o kterém mluvíme, je zcela určité. Posluchač/čtenář ví přesně, o které věci mluvíme, ví, co přesně si pod daným podstatným jménem představit. Může se jednat o něco, co např. právě drží v ruce, o něco, o čem se před chvílí mluvilo, nebo něco, o čem každý ví.
Kdy pouzivame a An the
Člen neurčitá an – používá se úplně stejně jako člen a – ale jen pro podstatná jména, která začínají na samohlásku. Člen určitý the – se používá pro podstatná jména jak jednotného tak množného čísla. Český ekvivalent je ten, tento, tato, tahle, tohle, tihle, tamty….. atd.
Kdy se používá some a any : Some (nějaký) se používá v kladných větách. a any v záporu a v otázce (v záporu ho překládáme jako „žádný“ a v otázkách jako „nějaký“).
V přítomném čase lze použít buď modál must nebo vazbu have to. Mezi nimi je však drobný významový rozdíl. Zatímco must vždy povinnost uděluje, přikazuje (povinnost vychází od mluvčího), have to ji pouze oznamuje (povinnost vychází z okolností, pravidel, či od jiných mluvčích).
Člen označuje nějakou osobu, která je příslušníkem nějaké formálně organizované skupiny lidí, má uzavřeno členství – například člen korespondent v ČSAV. Dále může být: v lingvistice: větný člen – nejmenší jednotka větné struktury; viz též Holý větný člen.
Kde se pouziva mě a kdy i
Anglické zájmeno „I“ znamená „já“, zatímco zájmeno „me“ můžeme přeložit jako „mě“ nebo „mně“.Slůvko any/'eni/ lze použít ale i v kladné větě, kde znamená jakýkoli, kterýkoli, potom ho lze použít i u počitatelných podstatných jmen v jednotném čísle, i v podmětu věty. Any child could do it. Read any book you like.Použití MANY a MUCH
- MANY = mnoho → použijeme u počitatelných podstatných jmen.
- MUCH = mnoho → použijeme pro nepočitatelná podstatná jména.
- Pro pokročilejší: MANY a MUCH se používá převážně v otázkách a záporných větách.
HAVE TO – muset
Co musíme a nemusíme, vyjádříme nejlépe pomocí slovesa, které už by mělo být každému důvěrně známé – sloveso HAVE. Ve významu muset/nemuset za slovesem HAVE následuje infinitiv s částicí TO.
Co znamená must : určitě, musí je to skoro jistéShe must have some problems. Určitě má nějaké problémy.It must have been expensive. To muselo být drahé.
Jak se určují větné členy : Řadí se mezi ně: přívlastek, předmět, příslověčné určení a doplněk.
- Přívlastek blíže určuje podstatné jméno. Ptáme se na něj: Jaký
- Předmět doplňuje sloveso nebo přídavné jméno.
- Příslovečné určení vyjadřuje okolnosti děje nebo stavu.
- Doplněk závisí na 2 členech: na podstatném jméně (případně zájmeně) a na slovesu.
Kde se píše mě a mně
Při skloňování zájmena já píšeme mě ve 2. a 4. pádě, mně ve 3. a 6. pádě. Jako pomocníka pro rychlé určení si můžeme vzít Vaška. Místo slova mě/mně dáme do věty Vaška a podle počtu slabik v jeho jménu snadno poznáme, zda máme psát mě, nebo mně.
Při psaní zájmen my a mi je nejdůležitější uvědomit si, jestli zájmeno zastupuje pouze jednu osobu nebo jestli se týká více osob. Pokud mluvíme o 2 a více lidech, musíme napsat Y. Jestliže se věta vztahuje na jednu jedinou osobu, píšeme I měkké.Some (nějaký) se používá v kladných větách. a any v záporu a v otázce (v záporu ho překládáme jako „žádný“ a v otázkách jako „nějaký“).
Co znamená few : a few/ə'fju:/ – několik, pár.