Zvuky můžeme rozdělit na tóny a hluky. Tóny bývají označovány jako zvuky hudební, hluky jako zvuky nehudební. Tóny vznikají při pravidelném, v čase přibližně periodicky probíhajícím pohybu – kmitání. Při jejich poslechu vzniká v uchu vjem zvuku určité výšky, proto se tónů využívá v hudbě.Rychlost šíření zvukové vlny
Rychlost závisí na druhu prostředí a také na okamžitých podmínkách, jako je teplota, tlak, u vzduchu vlhkost. Rychlost zvuku ve vzduchu nepatrně roste i se stoupající vlhkostí vzduchu. Při 100% vlhkosti vzduchu je rychlost asi o 0,2 % vyšší než u suchého vzduchu téže teploty.Hladina intenzity zvuku
v elektrotechnice) se používá jednotka decibel (dB). Jednotka je pojmenovaná po skotském vědci a vynálezci prvního prakticky použitelného telefonu A.G.Bellovi, předpona deci- pak značí vynásobení desítkou.
Jak se přenáší zvuk : Zvuk je mechanické vlnění látkového prostředí, šíří se tedy v plynech, kapalinách i pevných látkách (ve vakuu se zvuk nešíří). Zdroje zvuku jsou tělesa, ve kterých vzniká chvění, které se přenáší na okolní prostředí a v něm se dále šíří jako postupná vlna mechanického vlnění.
Které základní vlastnosti má zvuk
Jako vlastnosti zvuku se uvádí výška, barva, hlasitost (intenzita). Výška zvuku je dána jeho frekvencí, tj. počtem opakování periodického děje za jednotku času. Čím vyšší je frekvence, tím je vyšší tón.
Jaký zvuk slyší člověk : Sluchové pole (nebo oblast slyšitelnosti) je rozsah všech zvuků, které dokáže lidské ucho vnímat. Vnímání zvuku je u člověka omezeno slyšitelnými frekvencemi (přibližně 16–20 000 Hz). U každé frekvence je odlišný rozdíl intenzit, jež slyšíme. Lidský sluchový orgán je nejcitlivější v oblasti frekvencí 1–5 kHz.
Zachytává zvukové vlny a vede je k bubínku, který vlny rozvibrují. Střední ucho je naplněno vzduchem. Jsou v něm tři středoušní kůstky (také známy jako sluchové kůstky): kladívko, kovadlinka a třmínek. Jejich hlavní funkcí je vést vibrace z bubínku dále do vnitřního ucha.
Sluchové pole (nebo oblast slyšitelnosti) je rozsah všech zvuků, které dokáže lidské ucho vnímat. Vnímání zvuku je u člověka omezeno slyšitelnými frekvencemi (přibližně 16–20 000 Hz). U každé frekvence je odlišný rozdíl intenzit, jež slyšíme. Lidský sluchový orgán je nejcitlivější v oblasti frekvencí 1–5 kHz.
Jaké jsou zdroje zvuku
Zdrojem zvuku mohou být kromě těles kmitajících vlastními kmity i tělesa kmitající kmity vynucenými. K nim patří např. ozvučnice mnohých hudebních nástrojů, reproduktory, sluchátka a další zařízení pro generování nebo reprodukci zvuku.Encyklopedie. Zdrojem zvuku může být každé chvějící se těleso, tj. těleso, ve kterém vzniklo stojaté vlnění. Mohou to být hudební nástroje, ladičky, hlasivky, ale i jiná chvějící se tělesa, např.Zvukové vlny vstupují skrze vnější ucho a projdou zvukovodem, kde rozechvějí bubínek. Bubínek následně rozvibruje sluchové kůstky, což jsou drobné kůstky ve středním uchu, které spojují vnější a vnitřní ucho. Sluchové kůstky pak přenáší tyto zvukové vibrace do hlemýždě naplněného tekutinou.
Zvuk, který prochází zvukovodem naráží do bubínku, ten se rozechvěje a vibrace přenáší přes kladívko, kovadlinku a třmínek do hlemýždě. Tam na vibrace reagují smyslové buňky, které informace o zachyceném zvuku vedou pomocí sluchového nervu k dalšímu zpracování do mozku.
Co způsobuje zvuk : No protože vzduch, který kmitá před membránou, způsobí kmitání dalších částí vzduchu. Částice vzduchu se tedy postupně rozkmitávají, až kmitání dorazí k našemu uchu. Nakonec se začnou sem a tam hýbat i částice vzduchu v uchu a ty pak pohybují ušní bubínek. Vzduch, který kmitá v uchu, se pohybuje.
Jak se tvori zvuk : Vzduch, který kmitá v uchu, se pohybuje. Má tedy kinetickou energii a tuto energii předá ušnímu bubínku a tento pohyb ušního bubínku vnímáme jako zvuk. Takže tento reproduktor umí přenášet energii skrze vzduch a to bez toho, aby se přesouvaly samotné částice vzduchu.